Napsat knihu byl odjakživa můj sen. Podnikla jsem mnoho pokusů – někdy skončily jen hromadou poznámek, jindy jsem to dotáhla i k několika kapitolám, než jsem s tím sekla. Zase. Ať už proto, že mě to prostě přestalo bavit nebo proto, že jsem po chvíli zkrátka nevěděla, jak dál.
Na Nanowrimo jsem narazila už před více než deseti lety. Cílem této akce, které se každý listopad účastní statisíce autorů z celého světa, je napsat během 30 dní příběh o minimálně 50 tisících slov. Jednoduchým výpočtem zjistíte, že každý den musíte napsat zhruba 1 700 slov. Jestli je to hodně nebo málo, to posuďte sami.
Já jsem si to poprvé zkusila loni v listopadu. Pár měsíců před tím jsem totiž narazila na svůj starý zápisník a jeden z námětů, který se tam ukrýval, mi vnukl nápad. Přibližně dva týdny v říjnu jsem věnovala přípravě – námětu, osnově příběhu, postavám. Za tu krátkou dobu se můj námět na vtipný, romantický příběh změnil v temný, severský thriller. Čím více se blížil listopad, tím méně jsem se cítila připravená na to, co mělo přijít. Jenže už nebylo cesty zpět. Abych z toho nemohla vycouvat, oznámila jsem svou účast veřejně na sociálních sítích.
Prvního listopadu jsem se tedy pustila do psaní. Bylo mi jasné, že přijdou dny krize, dala jsem si proto za cíl napsat každý den ideálně 2 000 slov. Prvních pár dní jsem k příběhu usedala v odpoledních hodinách a psala až do půlnoci. Přesto jsem často měla problém minimálního limitu dosáhnout.
Postupně jsem si ale vytvořila malý rituál – po osmé večer jsem se s počítačem přemístila do postele a prostě psala. Někdy do jedenácti, jindy do tří do rána, podle toho, jak to šlo a jak mě to zrovna bavilo. Také jsem si velmi rychle osvojila klíčové schopnosti. První – zásadně se nevracet, text po sobě nečíst a neopravovat. Nikdy. Na úpravy a vyšperkování bude totiž spousta času poté, co se celý příběh dostane na papír. Druhou – když nevíš co psát, prostě piš. Cokoli. Hlavně nezastavovat.
Každý den jsem na svém Instagramu zveřejňovala svůj pokrok – stories na tohle téma tam můžete najít dodnes, kdyby vás to zajímalo ;)
Na konci listopadu jsem hranici 50 000 slov skutečně úspěšně překonala, dokonce asi s dvoudenním předstihem. Jenže, ač jsem si na začátku myslela, že příběh na takovou délku ani nenatáhnu, na konci měsíce jsem byla stále někde v první třetině a příběh se sotva rozbíhal.
Vyvstaly dva problémy.
Zaprvé, po tak náročném měsíci jsem potřebovala chvíli na znovuzískání sil. Díky tomu jsem však záhy vypadla ze zajeté rutiny. Vracet se k psaní po týdnu pauzy bylo náročné, po měsíci už v podstatě nemožné. Zadruhé, už v průběhu listopadu jsem ve svém příběhu začala narážet na nelogické momenty i chování postav. Ukazovalo se, že jsem si vše měla před psaním promyslet ještě o něco lépe. Na to ale nebyl čas ani před listopadem, natož pak v jeho průběhu.
Pokračovat po pauze v příběhu, o kterém jsem věděla, že jej budu muset stejně od základu změnit, se mi moc nechtělo. Zhruba od ledna jsem, až na pár poznámek a nápadů, uvízla na mrtvém bodě.
Ten příběh mi ale nedá spát. Jen najít odvahu začít znovu.